Z deníku kocourka Fandy

Minule jsem začal brekotem a trochu se za to teď stydím, ale to víte, emoce byly silnější než já. Taky kdo by nebrečel, když by ho polapili do tašky a unášeli bůhvíkam. Ale naštěstí si můžu reputaci napravit. Oči už mám jak dvě pětikačky, mazání jsem snášel děsně statečně a ještě jsem nebyl ani trochu lakomej a okovou nemoc jsem bez okolků předal dál Kubovi. Ať si taky užije tý pozornosti, co se dostávala mně. Myslím, že panču jsem trochu překvapil. Ještě u bílopláštíka byla přesvědčená, že mi doma mázne jednou a bude to zároveň i naposled, páč se pak hodně dlouho neobjevím. Ale já nejsem žádnej připosránek. Je pravda, že jsem dělal cukatůru a vždycky jsem pak pro jistotu zalítl do schovky, ale za chvilku už jsem byl zase venku a dělal jakoby nic. A tak panča měla radost, že mě to psychicky nepoznamenalo, panžto já mám paměť jako slon a ona se bála, že s ní za tohle už vůbec nikdy nebudu mluvit. No ale kdo by to vydržel? Já teda ne. číst dál

Auúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúúú...... Tak takhle nějak jsem si pobrekával, když jsem v sobotu ráno zavřenej v kočkotašce ujížděl směrem k bíloplášťovi. A co se jakože stalo? Z mýho pohledu skoro nic, ale panča měla na věc jinej názor. Když se v pátek večer vrátila z práce, spiklenecky jsem na ni pomrkával levým okem. Pravý bylo líný a nedělalo nic. Panče okamžitě skočil do krku knedlík a v břiše se jí rozlezli mravenci. Začala mi nad hlavou mávat různýma předmětama, abych se na ně podíval obouvoče, ale já jsem furt zaměstnával jen to jedno oko. V noci panča skoro nespala, ... číst dál

To se vám tuhle panča rozhodla, že nebude divná a letos o Vánocích teda něco upeče. Minulej rok se na to vyflákla a připravila mě tak o spoustu zábavy. Byl jsem proto moc rád, že se v ní teď hnulo svědomí a chtěla mi to vynahradit. Nemusela mi přitom vůbec posílat nějakou pozvánku ani mi to oznamovat, takovýhle věci já hned poznám. Stejně jako poznám, když má přijít bíloplášť a nenechám se vlákat do léčky, tak poznám i dobrý věci, na to mám prostě naučenej čumáček. A tak v den D jsem se panči držel jako její vlastní stín a sledoval ji na každým kroku. Dobrodrůžo vypuklo v neděli odpoledne.  Začalo to parádně, velkým kramařením Panča vytáhla z trouby takovej velikej plech, z lednice lepkavou kouli, ze skříňky pytlík s moukou, ze šuflíku sáček s vykrajovátkama, se kterýma se skvěle hraje.  Všechny tyhle věci shromažďovala na stole a tak jsem si  tam honem vyskočil, aby mi nic neuteklo. Najednou pod stolem něco zašramotilo a vykoukla na mě malá hlava. Trochu jsem sebou škubl, ale pak jsem poznal, že je to  přece Jolouš a uklidnil jsem se. Nakonec už jsme se spolu aj líbali, tak teď nemělo cenu dělat nějaký fóry. číst dál

Doma je teď celkem nuda. Ven se moc nechodí, panča furt něco dělá, Vendelín s Bezvocasou jsou většinou zavření dole a tak co má asi tak jeden kocourek pořád dělat, že jo? Je pravda, že nějakou menší zábavu si vždycky najdu a protože opakování je matka moudrosti, tak opakovaně, pravidelně a opravdu precizně každý den tahám věci ze skříně, ale to už je stará ohraná písnička. Bylo prostě potřeba poohlídnout se po něčem jiným. A jak jsem se tak porozhlížel, padl mi do oka odchlípnutej kus modrýho papíru na zdi, kterej se přímo nabízel ke spolupráci. Skoro jsem zapomněl, že jsem si ho už dřív ta... číst dál

Kamarádi, už jste někdy byli málem umlácení konzervičkama? Milovanýma gourmetkama? Těma, co na panče každej den žebrám, až mi leze jazyk z tlamky? Kvůli kterým jsem ochotnej i potupně panáčkovat? Tak mně se to skoro stalo a hned vám povím, jak. Ale musím říct jednu věc, tentokrát jsem  fakticky nic neudělal a v akci byl zapletenej nějakej úplně cizí kocourek. Jakej, to vám prozradím až na konci. číst dál

Kamarádi, jsem tak trochu na vocet. Co je u nás ta bezvocasá furtka, tak je panča skoro furt zalezlá s ní a s Vendelínem dole a na mě dlabe. Jsem jí dobrej akorát večer, když jde spát. To je pak samý Fandí, Fáňo, Fanoušku a cukruje jak nějaká hrdlička, abych jí věnoval svůj inteligentní pohled. No ale má to aj svý dobrý stránky, nebýt pořád tý stíhačce na očích. Je čistej vzduch a tak se mi celkem daří provádět psí, vlastně pardon, kocouří, kusy. číst dál

Jo jo, vím, že teď psaní trochu flinkám, ale případné stížnosti směřujte k ženckým, to jako k panče a Jolče. Ta první se může z tý druhý zbláznit a ta druhá dělá všechno pro to, aby z ní ta první bláznila. To vám je fakt doma blázinec... Ještě že jsem tam taky já, kterej všechno vrací do původních kolejí. číst dál

Že jsme my kočkové mnohem šikovnější ve spoustě věcí než obyčejnský člověkové, to vím už dávno, ale ta moje panča je úplně parádní exemplář nemehla. Já, když už vyjímečně spadnu ze schodů, jako třeba při našem prvním seznámení s Krakenem, tak padám elegantně, dole se jen tak oklepu a hned zase běžím dál. Ale když sletí panča? No to bych vám přál vidět. Vrátila se totiž domů z nějakýho svýho trajdání zase celá pokažená a kňučela jako já, když chci jít ven. Jenže panča jít ven vůbec nechtěla, kňučela proto, že ji bolela dolní packa. Na tom výletě totiž spadla ze schodů, ale bylo to dočista bez ladnosti a elegance a ještě si přitom poranila tu packu. Tak co byste na to řekli? No prostě nemehlo, to říkám já.  Ale aspoň mi to přineslo nějakou zábavu. Doma si totiž tu pazouru mazala nějakým nevoňavým sajrajtem a pak si na ni chtěla dát pérovací síťovku. Pozoroval jsem ji a čumáček se mi klepal z toho pachu, ale přitom se ozvala i moje zlodějská čest a heslo „Odnes, co můžeš“. A tak jsem popadl tu síťku do zubů a pelášil s ní pryč. Panča na mě řvala Fanouši, naval to zpátky, smrade jeden, ale nebylo jí to nic platný. Ani se za mnou nemohla rozběhnout, protože s pokaženou a namazanou packou jí to nešlo a tak za mnou po nějaký době doskákala po jedný noze a výhružně zavrčela – kams to dal, hajzlíku??? Chtěl jsem mlčet jako ryba, ale zradila mě samotná síťovka – kousek jí vykukoval zpod mýho útlýho bříška. Panča se kupodivu dokázala mrštně sehnout a úlovek mi ukradla zpátky a přitom mi vynadala do zlodějů zlodějských. A tím si myslela, že naše laškování skončilo. číst dál

Tak kamarádi, víkend byl parádně příhodovej, to musím uznat. Prvně byla sobota a k nám přijela nějaká cizí návštěva. Byly to dvě člověcký žencký a že prej musí vidět Fandu, to jako mě. Jenže já mám nějaký svoje zásady a jednou z nich je ta, že se rozhodně nenechávám pro nic za nic okukovat a už vůbec nedávám žádný rozhovory, a to ani za úplatky ve formě dobrých paštik. A tak si návštěva kvůli mě musela lehnout prvně na břicho a pak na záda, aby spatřila pana prezidenta, důstojně odpočívajícího pod postelí. Řeknu vám, že jsem se u toho docela bavil. No jo, ale to bylo do tý doby, než jsem zjistil, že u nás něco podezřele smrdí cizí kočkou a že to smrdí pořád, i když návštěva už odjela. A to znamenalo jen jedno: návštěva tady po sobě nechala furtku!! No ale trochu jsem se už uklidnil, je to jen malá holka a s tou se určitě legendárně neservu jako to bylo s Krakenem. O nový holce vám toho napíšu víc až příště, zatím nemám co psát, protože panča ji schovává jak nějakej poklad. číst dál

Tuhle se panča vrátila z odpryču a řekla mi – Fando, tys nějak zvlčil. K tomuhle závěru ji nepřivedl letmý pohled na již tradičně vyházený skříně ani na netradičně upravenou dřevěnou kočku bez hlavy (kterou nevímkdo rozbil), dokonce ani na velmi zajímavě uspořádanou postel, kterou jsem si trochu přizpůsobil svým hracím potřebám. Ale druhá panča na mě požalovala, že je ze mě Rambo a profackovávám všechno, na co přijdu a dokonce (za to se, přiznávám, trochu stydím) jsem vzal packou po zadnici zcela nedžentlmentsky i Mrkvu Králíčkovou, co u nás byla zase na prázdninách. číst dál

Tudle byly narozeniny páníka a tak se panča rozhodla, že ho potěší chutnou krmí. Volba padla na řízečky, protože, co si budeme říkat, nic lepčejšího neexistuje. Nakoupila materiál, vyhrnula si rukávy a pustila se do práce. Ještě předtím jsme si ale spolu trochu zalaškovali, protože mě chtěla nekompromisně umístit za dveře kuchyně. Nedal jsem si říct a když mě asi po sedmý nabírala ze země, aby mě odhodila do dáli, tak jsem se honem překlopil na záda, výhružně zasyčel, vytasil drápky a lehce ji kousl, aby se konečně vzpamatovala. Panča to teda nakonec vzdala a jen zahučela „tak si tady zůstaň, ty smrade, ale běda ti…!“ Větu ani nedořekla, protože takhle narychlo nevěděla, co běda. číst dál

Ahoj kamarádi, tak už jsem celej zpátky a víte, co je novýho? Měl jsem blechy! Ale než se k tomu prodrápkuju, tak to bude ještě chvilku trvat, protože panča byla děsně lenivá a už dlouho pro mě nehnula prstem. Takže abych nějak shrnul moje prázdninový aktivity: číst dál

Dneska mám pro vás návod, jak bleskově uklidit stolek. číst dál

Vaření mám rád, ale panča asi moc ne. A tak když tuhle viděla v televizi reklamu na rychlej oběd, hned si řekla, že to je pro ni jak dělaný.  Byly to nějaký nudle s masíkem a zeleninou. Nakoupila věci a v sobotu že se do toho pustí. U toho jsem přece nemohl chybět a tak když nastal vařivej čas, honem jsem si vyskočil na strategický místo na lince a sledoval jsem dění. Panča krájela cibuli a asi jí bylo líto, že jsem při tom  krájení neprojevil žádnej interest, takže se kvůli tomu rozbrečela. No ženský, znáte to. Pak ale zahájila lepší činnost. Vytáhla z lednice masíko a začala ho kousíčkova... číst dál

Uuuuuuuf, kamarádi, tak vám povím, že zdolání narozeninovýho dortu byla docela fuška. Panča si s ním dala děsnou práci, no jen považte, jak to dalo asi zabrat, uplácat ze tří gourmetů bábovku, obložit ji šunkou a vrazit do ní pět tyček... určitě se u toho chudák celá zapotila. Ale pak jí bylo velkou odměnou, když viděla oslavence, to jako mě, s jakou chutí se do toho pustil. Panča si k tomu vzala foťák a napráskala spoustu obrázků, aby na mě a na dort měla nějakou památku. A když to celý zdokumentovala, tak si přinesla velkou lžíci, dočista drze mě odsunula a pořádnej kusanec dortu mi ukradla pro ostatní kluky, kteří přitom vůbec nic neslavili. Naštěstí mi toho zbylo aj tak dost a tak jsem jí to odpustil. Zbytek dortu, co se mi už vůbec nikam nevešel, protože mi z břicha lezl ven všema dírkama, jsem dobře schoval a teď ho posílám k Waldinkovým a taky všem svým věrným kamarádům. No a ten nejlahodnější kousek si šetřím špecijálně pro Uhlíčka. Děsně bych si přál, aby věděl, že strejdánek Fanda není vůbec lakotnej a aby si Uhlík mohl na dortu brzo pošmáknout. číst dál