Období: prosinec 2012

Minule jsem začal brekotem a trochu se za to teď stydím, ale to víte, emoce byly silnější než já. Taky kdo by nebrečel, když by ho polapili do tašky a unášeli bůhvíkam. Ale naštěstí si můžu reputaci napravit. Oči už mám jak dvě pětikačky, mazání jsem snášel děsně statečně a ještě jsem nebyl ani trochu lakomej a okovou nemoc jsem bez okolků předal dál Kubovi. Ať si taky užije tý pozornosti, co se dostávala mně. Myslím, že panču jsem trochu překvapil. Ještě u bílopláštíka byla přesvědčená, že mi doma mázne jednou a bude to zároveň i naposled, páč se pak hodně dlouho neobjevím. Ale já nejsem žádnej připosránek. Je pravda, že jsem dělal cukatůru a vždycky jsem pak pro jistotu zalítl do schovky, ale za chvilku už jsem byl zase venku a dělal jakoby nic. A tak panča měla radost, že mě to psychicky nepoznamenalo, panžto já mám paměť jako slon a ona se bála, že s ní za tohle už vůbec nikdy nebudu mluvit. No ale kdo by to vydržel? Já teda ne. číst dál

Auúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúúú...... Tak takhle nějak jsem si pobrekával, když jsem v sobotu ráno zavřenej v kočkotašce ujížděl směrem k bíloplášťovi. A co se jakože stalo? Z mýho pohledu skoro nic, ale panča měla na věc jinej názor. Když se v pátek večer vrátila z práce, spiklenecky jsem na ni pomrkával levým okem. Pravý bylo líný a nedělalo nic. Panče okamžitě skočil do krku knedlík a v břiše se jí rozlezli mravenci. Začala mi nad hlavou mávat různýma předmětama, abych se na ně podíval obouvoče, ale já jsem furt zaměstnával jen to jedno oko. V noci panča skoro nespala, ... číst dál

To se vám tuhle panča rozhodla, že nebude divná a letos o Vánocích teda něco upeče. Minulej rok se na to vyflákla a připravila mě tak o spoustu zábavy. Byl jsem proto moc rád, že se v ní teď hnulo svědomí a chtěla mi to vynahradit. Nemusela mi přitom vůbec posílat nějakou pozvánku ani mi to oznamovat, takovýhle věci já hned poznám. Stejně jako poznám, když má přijít bíloplášť a nenechám se vlákat do léčky, tak poznám i dobrý věci, na to mám prostě naučenej čumáček. A tak v den D jsem se panči držel jako její vlastní stín a sledoval ji na každým kroku. Dobrodrůžo vypuklo v neděli odpoledne.  Začalo to parádně, velkým kramařením Panča vytáhla z trouby takovej velikej plech, z lednice lepkavou kouli, ze skříňky pytlík s moukou, ze šuflíku sáček s vykrajovátkama, se kterýma se skvěle hraje.  Všechny tyhle věci shromažďovala na stole a tak jsem si  tam honem vyskočil, aby mi nic neuteklo. Najednou pod stolem něco zašramotilo a vykoukla na mě malá hlava. Trochu jsem sebou škubl, ale pak jsem poznal, že je to  přece Jolouš a uklidnil jsem se. Nakonec už jsme se spolu aj líbali, tak teď nemělo cenu dělat nějaký fóry. číst dál