23. října 2012 - Noháčová story

Jo jo, vím, že teď psaní trochu flinkám, ale případné stížnosti směřujte k ženckým, to jako k panče a Jolče. Ta první se může z tý druhý zbláznit a ta druhá dělá všechno pro to, aby z ní ta první bláznila. To vám je fakt doma blázinec... Ještě že jsem tam taky já, kterej všechno vrací do původních kolejí.

A tak když slyším oblíbenou větu KLUCI, JDEME VEN a panča ji ještě podpoří zacinkáním Kubajzníkovýho vodítka, tak se můžu dočista přerazit, jak letím ze schodů dolů, abych stál první u dveří. Jolouš a Vendouš ven nechodí a tak nemusím dávat pozor, jestli mi nějakej přízrak nestraší za zádama a bezva si to tam užívám. Někdy se dokonce vyskytne úplně nečekaná zábava jako třeba zrovna tuhle o víkendu.

Bylo moc hezky, panča odhodila svršky a šla vykonávat nějakou záslužnou činnost na zahradě. Já jsem si prvně proběhl všechny známý místa a očuchal se přes plot se sousedovic ťulpasem Benem, kterýho se vůbec nebojím (ale dávám dobrej pozor, aby zůstal za tím plotem). Je to divnej pes, co neštěká, ale chrochtá a tak vlastně ani nevím, jestli to náhodou není spíš nějakej ten pašík. Vždycky se na sebe dlouho mlčky díváme a zkoušíme, kdo má silnější nervy. A věřte nebo ne, většinou je to on, kdo odskočí pozpátku od plotu a jsem to já, kdo odchází s vítězně vztyčeným ocáskem. Zrovínka takhle jsme si spolu zalaškovali aj o tom víkendu a když jsem si odbyl tenhle úvodní rituál, tak jsem se zaměřil na sušák s prádlem, kterej panča vytáhla ven. Zaujalo mě na něm něco srandovního, co vypadalo jako nějaký hubený dlouhý nohy. Musím říct, že moje panča takovýhle věci vůbec nenosí a tak by mě klidně o tuhle  bezva zábavu připravila, ale naštěstí je tady ještě druhá panča, která naopak dbá o moji potěchu a těch srandovních kousků má docela hodně. Teď jich několik viselo ze sušáku dolů a tomu se nedalo odolat, ani kdybych se rozhodl být zrovna za nudnýho Fandu. A tak jsem si úplně lehce stáhl jeden pár těch noháčů dolů a odběhl s nima na trávu. Tam jsem se rychle pustil do jejich úpravy - zkoušel jsem, jak moc se dají natáhnout, jak dlouho potrvá, než do nich udělám dírku a vůbec co všechno tyhle noháče vydrží. Panča si mě moc nevšímala, jen sem tam zvedla hlavu, aby viděla, že jsme všichni v dohledu. Jenže pak se mi ty noháče zahákly o nějakou větvičku a nechtěly jít se mnou dál. Svedli jsme spolu nelítostný boj - držel jsem jednu nohu v zubech, v očích měl děs a skokama pozpátku ji natahoval, až z ní byla dlouhatánská šňůrka. Panča se šla podívat, s čím se to peru a pak se začala děsně smát. No bodejť by ne, vždyť to nebylo její. Řekla mi no Faní, ty seš teda exemplář ... (a fakticky nepadlo vůbec žádný špatný slovo!!) a pak honem zavolala páníka, ať se jde taky podívat. Nakonec tak trochu zlomyslně zavolala i druhou panču, ale ta už to chudák nestihla, protože kus noháčů se konečně přetrhl a já jsem s kořistí utekl vítězně pryč. Druhá panča si posbírala ze stromku ten zbytek, usoudila, že už se jí asi k nošení hodit nebude a místo aby si ho zasuvenýrovala, tak ho hodila do popelnice. Slyšel jsem něco o malým smradovi, kterýho vyhodí z domu a tak si myslím, že to asi myslela Jolanku. Protože jak známo, Jolča je prdlavka. Ale možná se za ni postavím, je totiž docela legrační a není špatný mít v rodině konečně někoho, kdo vás respektuje a vzhlíží k vám tak, jak si to zasloužíte.

Večer šla panča plnit misky a když jednu vytahovala zpod postele, našla v ní urvanej kus noháčů, kterej jsem si ušetřil a přinesl domů. A co myslíte, že s tím udělala? Vzala mi to a šla s tím za druhou pančou, prej jestli  náhodou nepotřebuje punčocháče. Zlodějka jedna, přece kdybych je chtěl darovat, tak to snad udělám sám, ne?

Váš okradený Fanda