5. prosince 2012 - Pečení, ječení a léčení

To se vám tuhle panča rozhodla, že nebude divná a letos o Vánocích teda něco upeče. Minulej rok se na to vyflákla a připravila mě tak o spoustu zábavy. Byl jsem proto moc rád, že se v ní teď hnulo svědomí a chtěla mi to vynahradit. Nemusela mi přitom vůbec posílat nějakou pozvánku ani mi to oznamovat, takovýhle věci já hned poznám. Stejně jako poznám, když má přijít bíloplášť a nenechám se vlákat do léčky, tak poznám i dobrý věci, na to mám prostě naučenej čumáček. A tak v den D jsem se panči držel jako její vlastní stín a sledoval ji na každým kroku. Dobrodrůžo vypuklo v neděli odpoledne.  Začalo to parádně, velkým kramařením Panča vytáhla z trouby takovej velikej plech, z lednice lepkavou kouli, ze skříňky pytlík s moukou, ze šuflíku sáček s vykrajovátkama, se kterýma se skvěle hraje.  Všechny tyhle věci shromažďovala na stole a tak jsem si  tam honem vyskočil, aby mi nic neuteklo. Najednou pod stolem něco zašramotilo a vykoukla na mě malá hlava. Trochu jsem sebou škubl, ale pak jsem poznal, že je to  přece Jolouš a uklidnil jsem se. Nakonec už jsme se spolu aj líbali, tak teď nemělo cenu dělat nějaký fóry.

Panča si pustila vánoční zpívánky a s celkem dobrou náladou začala válečkem přejíždět po kouli, aby z ní udělala placku. Postupně jí dobrá nálada opouštěla, protože kusy koule zůstávaly pořád přilepený na tom válečku. Projevil jsem velkou ochotu neurotický panče pomoct a pacičkama jsem ty kousky sundával. Panča to ale vůbec neohodnotila správně. Popadla mě, sundala dolů, trochu mě aj plácla (!!) a procedila skrz zubiska - NECH TOHO NEBO POLETÍŠ VEN!! Jolču taky sundala a jí jen řekla, ať si z Fandy nebere příklad. To malý pískle ještě asi bohužel neví, že člověci se vůbec nemusí poslouchat a tak si ze mě příklad nevzala. Já už jsem byl totiž zase na stole a Jolča zůstala pod stolem na židli a jen občas nakoukla, co se to děje. Měl jsem tam nahoře tolik práce, že vlastně ani nevím, jak se následující události seběhly. Vím jenom, že v jednu chvíli jsem ještě užitečnil na stole (v puse jsem zpracovával kus koule, která se mi nechtěla odlepit od zubů a ocáskem jsem shazoval vykrajovátka na zem) a v dalším momentu jsem už byl na chodbě za zavřenýma dveřma a slyšel jsem panču, jak na někoho ječí - ČUNĚ JEDNO S ČUNĚTEM, TEN MUSÍ TU SVOJI DRŽKU TAKY NACPAT DO VŠEHO!!! Děsně mě zajímalo, který čuně tam je a bušil jsem do dveří, aby mi ho panča ukázala, ale ta byla dočista hluchá a ani se mým směrem nepodívala. Byl jsem z toho fakt rozmrzelej, takhle jsem si to pečení nepředstavoval. Ale večer, když už pak byla panča zase zklidněná a seděla s páníkem v obýváku a léčila si nervy pár upečenýma kouskama na talířku a nějakým voňavým pitivem, tak jsem za ní přišel, aby viděla, že JÁ teda odpouštět umím a dovolil jsem jí, aby mi dala slíznout pár drobečků z ruky. Řeknu vám, že se jí to teda moc nepovedlo, to pečení, už jsem koštoval lepší pochutiny. Jsem moc zvědavej, jestli spolu budeme ještě v podobných radovánkách pokračovat, ale myslím, že jo, panča prej totiž nemá rohlíčky a ty mít musí. Tak snad mi  nějaký to čuně můj zážitek zase nepokazí.

Váš nevypečenej Fanda