Období: říjen 2012

Jo jo, vím, že teď psaní trochu flinkám, ale případné stížnosti směřujte k ženckým, to jako k panče a Jolče. Ta první se může z tý druhý zbláznit a ta druhá dělá všechno pro to, aby z ní ta první bláznila. To vám je fakt doma blázinec... Ještě že jsem tam taky já, kterej všechno vrací do původních kolejí. číst dál

Že jsme my kočkové mnohem šikovnější ve spoustě věcí než obyčejnský člověkové, to vím už dávno, ale ta moje panča je úplně parádní exemplář nemehla. Já, když už vyjímečně spadnu ze schodů, jako třeba při našem prvním seznámení s Krakenem, tak padám elegantně, dole se jen tak oklepu a hned zase běžím dál. Ale když sletí panča? No to bych vám přál vidět. Vrátila se totiž domů z nějakýho svýho trajdání zase celá pokažená a kňučela jako já, když chci jít ven. Jenže panča jít ven vůbec nechtěla, kňučela proto, že ji bolela dolní packa. Na tom výletě totiž spadla ze schodů, ale bylo to dočista bez ladnosti a elegance a ještě si přitom poranila tu packu. Tak co byste na to řekli? No prostě nemehlo, to říkám já.  Ale aspoň mi to přineslo nějakou zábavu. Doma si totiž tu pazouru mazala nějakým nevoňavým sajrajtem a pak si na ni chtěla dát pérovací síťovku. Pozoroval jsem ji a čumáček se mi klepal z toho pachu, ale přitom se ozvala i moje zlodějská čest a heslo „Odnes, co můžeš“. A tak jsem popadl tu síťku do zubů a pelášil s ní pryč. Panča na mě řvala Fanouši, naval to zpátky, smrade jeden, ale nebylo jí to nic platný. Ani se za mnou nemohla rozběhnout, protože s pokaženou a namazanou packou jí to nešlo a tak za mnou po nějaký době doskákala po jedný noze a výhružně zavrčela – kams to dal, hajzlíku??? Chtěl jsem mlčet jako ryba, ale zradila mě samotná síťovka – kousek jí vykukoval zpod mýho útlýho bříška. Panča se kupodivu dokázala mrštně sehnout a úlovek mi ukradla zpátky a přitom mi vynadala do zlodějů zlodějských. A tím si myslela, že naše laškování skončilo. číst dál