Pan Prezident Fanda

Milí  členové vlády, kolegové, kamarádi i vaši drazí páníčkové.

Za svého prezidentování se váš prezident Fanda potýkal nejen s veselými příhodami na služebních cestách či u vybírání těch nejlepších kandidátů při sestavování vlády, ale také se musel zhostit smutných povinností, když mu z vlády navždy odešly na obláček jeho dvě milované ministryně, Julinka a Maruška. Fanda, ač ho přitom u srdíčka tolik bolelo, jim napsal rozlučovací nekrolog a za všechny z vás se s nimi důstojně rozloučil. Kdo ale napíše nekrolog na prezidentském blogu, když odejde Pan Prezident? Tahle úloha bohužel připadla mně, jeho panče. Věřte mi, že to není vůbec lehké a musela jsem s tím počkat skoro měsíc, abych se do toho úkolu vůbec pustila. Ale cítím, že i když mi u toho psaní bude moc těžko, slzavo a bolavo, napsat to musím. Musím uzavřít tuhle úžasnou kapitolu Fandova i mého života a musím se i za něj rozloučit se všemi jeho skvělými kolegy z vlády.

Prezidente Fando, byl jsi s námi na světě jenom necelých sedm let, ale myslím, že i za takovou krátkou dobu jsi dokázal nám všem prodloužit život aspoň o nějaké ty pozemské minuty, když jsi vyprávěl o svých kouscích, ke kterým jsi se většinou jenom zcela nevinně připletl. Často jsem zásobovala tvůj Slovníček špatné mluvy novými pestrými přírůstky, ale ty jsi dobře věděl, že každé písmenko v těch slovíčkách bylo vysloveno se skrytou pýchou a otevřenou láskou. Teď je u nás klídek, tvoji domáci parťáci jakoby chtěli uctít tvůj odchod nezlobením.  Tvůj pelíšek na komodě, který jsi tak miloval, zeje prázdnotou, nikdo do něj nechodí, všichni cítí, že to místečko bylo výhradně tvoje. Ze stěn se na nás usmíváš v nadživotní velikosti skoro v každé místnosti, rád ses fotil a rád ses svými portréty, ať už povedenými nebo legračními, chlubil.  Vlastně, spíš jsem se jimi chlubila já, tvoji tvářičku už znali i v prodejně, kam jsem si chodila vyzvednout tvé podobenky vytištěné na velkém  plátně. Byl jsi můj kamarád, moje spřízněná duše, moje láska.

Děkuju ti Fanoušku za všechno, čím jsi můj život obohatil. A děkuju ti i za tu poslední službu, i když to teď bude znít nelogicky - děkuju ti, žes mi svým rychlým odchodem ušetřil 2 - 3 roky strašného nervování. Tyhle roky ti byly slíbené doktorem, když to prý dobře půjde. A já jsem věděla, že od toho okamžiku každý den, každou minutu se o tebe budu bát. Že se budu bát, abys jedl a nezvracel, aby ti nebylo špatně, že se budu bát přijít domů, abych tě nenašla nemocného nebo ještě něco horšího. Tys to Fanoušku vyřešil rychle a o co víc pro ten moment bolestněji, o to víc jsem ti za to vděčná. Děkuju Osudu, že když už nám tě vzal, nebyl jsi na to sám a na cestě za duhu tě mohla doprovázet moje hladící ruka.

Nikdy na tebe nezapomenu a možná nikdy mi pro tebe nepřestanou téct slzy. Ať se ti spinká krásně a máš ty nejhezčí sny, Fando.