Kamarádi moji, na dnešní zápis nebudu pyšnej, no ale nejsem žádnej ješita a tak vám povím, co se mi včera přihodilo. Panča se vrátila z ňákýho vejletu a měla černý svědomí, že se nám v sobotu nevěnovala a aby si nás udobřila, tak nás pustila ven, ať si prej ještě užijeme. A já jsem si fakt užíval. Honem jsem oběhl všechny známý místečka, pořádně jsem si pročetl vzkaz, kterej zrovna na keřík nahodil Frodo a pak už mi začala bejt zahrada na zemi trochu malá a tak jsem si prohlídl znaleckým zrakem velikej strom, co nám tam roste. Je fakt velikánskej, špička sahá až do nebe a někdy z něho prší šišky, tuhle mě jedna málem trefila. Ten strom je ale divnej, protože má ostříhaný dolní větve, prej aby pod ním panča mohla chodit a vykonávat různý práce. A zrovna tenhle strom jsem si vyhlídl, abych si na něm procvičil šplh. Trochu jsem přitom zapomněl, že jsem vlastně ještě nikdy předtím po stromě nešplhal. Nahoru to šlo moc dobře, zatnul jsem drápky a sunul se krok sun krok, až jsem se najednou ocitl v děsný vejšce, odkud jsem viděl panče na hlavu. Měl jsem docela radost z toho, co jsem dokázal, ale pak jsem si řekl, že už bych zase mohl jít dolů a zjistil jsem, že nevím jak. Popředu to nešlo, to jsem se bál, že přepadnu, pozadu taky ne, protože jsem neviděl, kam lezu, a tak mi nezbylo než zavolat panču na pomoc. No, kamarádi, zkrátím to. Dopadlo to tak, že panča zavolala páníka, ten přinesl žebřík a z toho stromu mě potupně sundal. Jakmile mě položil na zem, tak jsem práskl do bot a utekl domů pod postel a doufal jsem, že si toho extempóre třeba nikdo nevšiml. Ale bylo to marný, panča to hned povyprávěla druhý panče a pak jsem ještě slyšel, jak to povídala někomu dalšímu do telefónu a teď mě ještě donutila, ať to napíšu i sem. Asi tady ztratím reputaci a riskuju i to, že se se mnou nebude bavit ani moje Waldinka, ale co už nadělám, nikdo není dokonalej a ze mně prostě stromolezec nikdy nebude.
Váš tak trochu pokořenej a ze stromu sundanej Fanda
2024 ©