Chvilku jsem byl uraženej, tak jsem nepsal, ale už jsem se odrazil. Uraženej jsem byl kvůli tomu malýmu černýmu, co se u nás objevilo. Vůbec jsem nechápal, na co ho přitáhli domů, když už přece mají mě. Předtím to bylo pořád Fanoušku sem, Fanoušku tam, a najednou se mohli celý poslintat z toho černýho vyžlete. Fakt jsem trucoval a schválně jsem chodil pod postel, aby mě nemohli hladit. Taky že je to pěkně štvalo, to kolikrát leželi na břiše vedle postele a slibovali hory doly, nebo teda spíš jako nabízeli nějaký mlsky, protože co bych dělal s horama a dolama, že jo, no prostě chtěli mě nalákat, abych vylezl a mohli si mě udobřit. Ale já jsem je schválně napínal a dělal jsem, že je vůbec nevidím a že mám největší práci s prohlížením věcí pod postelí. No, ono mezi námi, je tam toho na prohlížení dost, však jsem tam za ty dva roky natahal fůru věcí. Tak třeba panička při jednom tom ležení na břiše objevila pod postelí takovou tu malou věc, co hraje do ucha. Mně se na ní totiž líbily ty dva drátky, co do toho byly zapojený, a tak jsem si to půjčil a odnesl pod tu postel. No, panička byla ráda, že to našla, protože ani nevěděla, že to bylo ztracený, ale zase mi při tom trochu vynadala, jako že to nesmím. Ale nadávala tak hezky, abych se neurazil ještě víc. Jo, to byly časy. Teď už jsem teda odraženej, jak jsem řekl a s tím malým černým, co se jmenuje Kuba, si docela hrajeme. On si třeba vleze do tanku, co máme z bezva okousaný krabice, a já se k němu plížím po břiše a hlídám, až poleze ven, abych na něj bafl. To je fakt paráda, on pak vyskočí metr do vzduchu a peláší pryč. Jo, ale za chvilku mu to dojde a to mě pak zase pěkně prožene on. Tak takhle si spolu my dva klucí hrajeme.
2024 ©