Nazdar kamarádi. To se vám dějou věci, že se jeden fakt nenudí. Jako třeba včera. Prvně jsem se strašně lekl a takovým fofrem jsem zalítl pod postel, že jsem se přitom pěkně bouchl do zadku. No ale chápete, že když jsem viděl panču, jak nese v ruce naši přepravní kočkotašku, tak jsem se přece musel urychleně schovat. Naštěstí to nebylo pro mě, ale pro našeho Vendelína. Chacháááá, dobře mu tak. Panča ho naložila a když ho v tý kočkotašce nesla ven, tak jsem ze samý radosti začal válet po chodbě sudy. Panča se mi smála a pak řekla, ať se moc neraduju, protože se Venda zase vrátí. No a taky že jo. Vrátil se až večer a i když jsme k němu nesměli, tak jsem hnedle poznal takový dost hnusný pachy a podle nich jsem věděl, že Venda byl u doktora. Přivezl si stříbrnej zadek, kterej jsem mu docela záviděl, vypadalo to totiž fakt správňácky. No a pak už jsme Venduláka až do rána neviděli, takže byl pokoj a já jsem si mohl zase trochu pozlobit. Nejdřív jsem dokousal ucho u jednoho košíku. Měl jsem ho rozpracovaný několik dní a furt nechtělo povolit, ale včera to najednou udělalo rup a ucho je konečně rozpojený. Vyplival jsem zbytky těch proutěných větviček a šel si posílit chrup na hračkový krabici. Na tý vytvářím krásnej vzorek, zatím jsem se ještě nerozhodl, jakej bude mít tvar, ale už teď vypadá moc hezky. Pak jsem se šel projít po takový vysoký polici nad postelí. Panča si myslela, že je to fakt vysoko a že tam nevyskočím a tudíž je to bezpečný a tak si tam dala vázu s kytkou. Pch, jako by mě neznala. Takže teď má mokrou postel, ale zase se jí nerozbila váza, tak to se cení, ne? Nakonec jsem se pohonil s Kubou po chodbě a vyklopili jsme všechny misky s granulema, co nám stály v cestě, ale to vůbec neva, protože jsme si je potom taky pěkně vyluxovali. Jsem zvědavej, kdy za náma zase přijde ten stříbrnoprdelatej. Ale jestli bude pořád smrdět dochtorama, tak ho asi pěkně rychle poženu pryč. Takový pachy ať mi domů nikdo netahá!
S ouctou váš Fanda
A tohle je kamarádi můj slavnej košík:
2024 ©