Nazdar kočky, kocouři a koťata! Tak jsem se těšil na další porci špenátu, protože minule panča slíbila, že tu zelenou šlichtu zase uvaří, když jsem jí to minule sežral sám. Ale normálka se na to vyprdla a uvařila něco úplně jinýho. Ne že bych nemohl ochutnat zase nějakou novotu, ale ona si to docela sprostě hlídala. A ještě ke všemu to všechno dala do takový tý zavřený police, co z ní vychází čmoud a horko a když jsem se k tomu jenom přiblížil, tak jsem zase hned rychle uskočil, protože jsem si nechtěl spálit čumáček. No prostě co vám budu říkat, poměry se zhoršily. Nejenže máme doma nastěhovaný chlupatý pometlo, ale ještě přede mnou panča schovává jídlo. Ať se pak nediví, že se za to urazím. Aby si mě udobřila, dala mi vylízat talíř. Jsem já snad nějaká myčka? Ale nakonec jsem se odrazil a talíř jsem jí vylízal tak dokonale, že ho klíďo mohla dát rovnou do police. Nechápu, že ho i po tom mým umytí stejně dala do myčky. Tihle člověci jsou prostě divný.
Tak tohle bylo v sobotu a v neděli jsem měl malinko srajdu. Jako né že by to bylo něco strašlivýho, no ale zůstalo mi toho trochu u prdizny. Normálka se většinou čistím sám, ale teď se mi do toho moc nechtělo a tak jsem skočil k panče do postele a trochu si otřel zadnici o prostěradlo. Zůstala za mnou pěkná hnědá čárka. To jste měli slyšet, jak panča láteřila. Řekla mi, že jsem malej neřád a že mi bude ode dneška říkat posránku. Takový slovo neznám, tak mi to nevadí. Byl jsem pak ale děsně užitečnej, protože jsem paničce pomáhal převlíkat to prostěradlo. To vám byla sranda. Panča to natáhla a když to pak pustila, tak se ty konce smrskly k sobě a já jsem v tom byl dočista ztracenej. Panča z toho byla pěkně vyplašená, pořád si pro sebe mlela - kdepak je Fanoušek? Jéjda, my jsme ztratili Fanouška, už ho vůbec nemáme. Tak jsem teda nakonec z toho prostěradla vykoukl, aby se kvůli tomu ještě nerozbrečela, znáte ženský. No a abych nevyšel ze cviku, tak ještě se mi povedlo ukrást páníkovi takovou tu malou věcičku, co se drží u ucha a mluví se do ní. Večer to hledal a nemohl najít. Panička mu na tu věcičku chtěla zatelefónovat, aby mu to zazvonilo, ale páník měl prej zrovna asi vybitou baterku, takže všechno bylo marný. Byl jsem podrobenej křížovýmu výslechu, ale mlčel jsem jako Fučík. Až ráno to páníček našel v botě, když šel do práce. Hnedka se z toho rozveselil. Prostě na zlepšování nálady jsem já kanón.
Tak, a co novýho s Vendelínem? Nic moc. Je to ukňouranej trubka, co se s náma vůbec nechce kamarádit. Takže ho chodím okukovat přes sklo ve dveřích, vyplazuju na něj jazyk a dělám na něj různý xichty. Když jde panča ty dveře mezi náma otevřít, tak honem hupsnu na schody, abych měl nějakou výhodu a Vendelín vyběhne na chodbu. Prozkoumá si to tam, očuchá náš dolní záchod, podívá se na mě, zabrečí a zase jde zpátky do kuchyně. Tak fakt nevím. Už jsem se i díval do zrcadla, jestli nevypadám nějak odpudivě, ale řekl bych, že tím to nebude. Prostě ten kocour na nás úplně obyčejně dlabe. Tak ať, jeho chyba. Možná se jednou zkamarádíme, ale kdy, to se mě radši neptejte.
Váš docela neodpudivej Fanda
2024 ©