Kamarádi, nejdřív jsem chtěl napsat jen stručnej report o zdechlým myšovi, kterej se vetřel k nám domů, ale než jsem se k tomu rozhoupal, přihodilo se ještě netradiční malování a o to se musím taky podělit.
Tak prvně ten myš. To takhle jednou k ránu panča slyšela velkej rámus. Totiž, my kluci, když si hrajeme, tak to stojí za to, nejsme žádný slečinky z porcelánu, že jo. No a tak panča slyšela narážení do skříně, lítání do schodů, padání ze schodů, překlápění misek, sem tam nějakej ten mňouk, no prostě, celkem normální ráno. Potom jí začalo hrát rádio a to už musela vstát. Cestou do koupelny posbírala a porovnala, co jí překáželo v cestě a bylo jí trochu divný, že všichni jsme nějak naježený. Já s Frodem jsme vypadali, jako kdybysme zrovna spatřili mimozemšťana a Kuba se natahoval jak péro na sedačce a u pacek měl nějakou hračku, což panče přišlo jako ožužlaná stará myšová hračka. Šla k němu a povídá - Kubíčku, ty sis našel myšku, no to seš šikulka.... a najednou spustila takovou sirénu, až nás to všechny zahnalo pod postel. Při bližším ohledání, naštěstí jen vizuálním, totiž zjistila, že myš je pravej, žádnej hračkovej, a naštěstí už zdechlej. Ryk probudil páníka, kterej po vzkříšení polomrtvý panči (však o její myšový fóbii jsem psal myslím už několikrát) nabral myšáka do papíru a odnesl ho pryč. Neptejte se mě prosím pěkně, kde se tam ten myš vzal. Panča pro to má jediný vysvětlení, že k nám přiběhl, když jsme byli venku a dveře byly rozvalený dokořán, což zřejmě nebohej myš uvítal s tím, že stráví zimu v teple a pohodlí. A takhle se chudák spletl. Jen blázen vleze do domácnosti s kočkama a kočičím prezidentem, to dá snad rozum, ne?
No a teď k tomu malování. Né že by se malovaly zdi nebo tak něco, taková radost se Fandovi nedopřává moc často. Ale to si panča sedla na postel, otevřela nějakou pidilahvičku, kterou postavila na knížku, aby se jí neklinkala, mezi drápky na spodních tlapkách si vrazila nějakou divnou věc, která jí ty drápy držela roztažený a začala si na ně matlat barvičku. No koukal jsem jak blázen, co si to zase vymyslela za blbost. Podíval jsem se na svoje drápky a byl jsem moc rád, že byly bílý a krásně zabroušený, prostě takový, jaký mají být. Ale ta pančina procedura mě moc zajímala. Přišel jsem blíž a přes čumáček mě bacil divnej puch, tak jsem zase poodešel. Panča po mě loupla okem a jen tak pro formu pronesla, hele Fando, koukej zmizet, než tě taky zmaluju. A já teda né že bych byl takovej poslucha, ale prostě rozhodl jsem se, že pro jednou uposlechnu rozkaz a fakt zmizím. Bohužel jsem mizel skokem přes panču s roztaženýma drápkama a otevřenou lahvičkou. Co bylo pak, vidím úplně jasně a v barvách: panča si udělala štětečkem krásně velkou šmouhu přes celou nohu, lahvička se překlopila a trochu se jí vylilo na knížku, na který stála a jak panča samým rozčilením hbitě vyskočila, tak se jí namalovaný drápky ještě obtiskly na postelní látku. No to vám byla prča. Akorát panča z toho všeho asi oslepla, protože vysokým hlasem na mě zaječela - ty šašku jeden počmáranej, nevidíš, kudy se valíš???? A přitom počmaráná byla ona, ne já.
U samýho závěru jsem už pak vůbec neasistoval, panča totiž otevřela jinou lahvičku s ještě větším puchem, tou pak odstraňovala ty natiskaný drápkový barvičky z postele a pořád opakovala moc nehezký slovíčka o nějaký pometlu praštěným, který brzo poletí z domu.
Váš nezmalovanej Fanda
P.S. Takhle jsem se ještě v sobotu vyhříval na zahradním stole, ale bylo to poslední siestování, páč stůl je už dočista celej uklizenej v pryč.