19. srpna 2011- Fanda kuchtík

Hola hola, tak jsem se vám vrátil z cest. Panča teda o tom ani nevěděla, ale povedlo se mi vecpat se jí do tašky a tak jsem nakonec odjel s nima. Škoda, že jsem nevěděl předem, že pocestuju nikoliv v prezidentské lóži, ale zavřenej v kufru v zavazadlovým prostoru jak nějakej kus špinavýho hadru. Povím vám, že příště radši zůstanu doma. Ale když už jsem tam byl, tak jsem teda nafotil nějaký obrázky a můžete se na ně tady mrknout.

No a doma jsem to pak už  byl zase já, stará firma Fanda. Tak třeba jsem se naučil pracovat s počítačem. Už umím levou zadní, možná teda pomáhala i pravá, vytvořit novou složku, dát jí zajímavý jméno, třeba jako ščřšššššššžžžžžžžžžžžžžž a tu původní zcela a dočista navěky  vymazat. Né, že se pak najde v nějakým koši, prostě je fuč. Panča byla celkem nepochopitelně naštvaná jen kvůli tomu, že tam měla nějaký fotky, co už jinde nebyly, ale no tak bóže, šak si pořídí zase nový, né?

Ale ze všeho nejvíc mě v poslední době baví vařit. Ne jako že by se u nás vařilo často, ale když už se do toho panča obuje, tak prostě nutně potřebuje asistenta. A na to jsem já celej stavěnej. Tuhle dělala buchtu a používala u toho špatnou mluvu, protože už zaplácala plno nádobí a furt to ještě nebylo hotový. Pak už to bylo skoro hotový, akorát chyběl pudink na zalití. Rozkvedlala si ho v takový vysoký sklenici a zrovínka se chystala, že to nalije do mlíka, když se mi úplně nečekaně postavila do cesty dlouhá vařečka, která z tý sklenice čouhala. A tak to najednou udělalo PLESK BUM a ta hnědá kaše ze skleničky byla vylitá. Řeknu vám, že něco takovýho jsem ještě neviděl. Vypadalo to skoro jako tenkrát, když měl náš Vendelín velkou srágoru a musela se mu oholit zadnice. Teda asi to tak nesmrdělo, ale zato to bylo úplně všude. Nejvíc na zemi, ale taky na dvířkách od skříněk, na pančiných nohách, nahoře na lince, trocha naprskla i do toho mlíka, kam to původně patřilo a pár kapek jsem měl dokonce i na čumáčku. Prvně jsem se toho nadělení lekl, ale pak jsem se zase rychle odlekl a pustil se do sklizně, dokud panča nenabyla vědomí a nevyhodila mě. Ty ženský mají stejně nervy na nic, to vám povím. Ta moje se normálka rozbrečela a tu buchtu už vůbec nikdy nedodělala. A přitom já jsem kuchtík tělem i duší, stačilo mě pustit zpátky a měla by všechno hotový raz dva.

Ale už jsem si zvykl, protože takhle to u nás je pořád.

Váš nedoceněnej asistent Fanda