19. října 2011 - Kramaření

Tuhle odpoledne mi panča připravila tu nejlepší zábavu, jakou si kamarádi umíte představit. Byla totiž sama doma a přepadl ji záchvat pracovitosti, což se jí moc často nestává a tak se rozhodla toho honem využít. Otevřela dveře do kouzelný místnosti, která se jinak vůbec neotvírá a my kočky tam máme zakázaný přístup. Což neznamená, že bych nezkoušel se tam dostat. Pod dveřma je totiž mezírka akorát na moji packu a tak tam pořád zkouším šmátrat a aspoň si odtud něco vytáhnout, ale kdepak, kouzelná místnost nic nevydá. Panča týhle komůrce říká haraburďárna, protože se tam odkládá nepotřebný haraburdí a my tam nesmíme proto, že prej by nás tam už nikdo nenašel. Ale já si myslím, že jsou to jen výmluvy. Kdysi dávno se tam totiž dostala Máša a vlezla si do velký dřevěný bedny, kde byla schovaná peřina a taky ji potom našli. Trvalo to sice dlouho,  ale našli.

No a teď nastal ten DEN, kdy panča haraburďárnu otevřela dokořán a mně málem vypadly oči z ďůlků. Tam vám bylo tolik věcí, že se tam musely hromadit snad sto let. Nejvíc tam bylo prázdných krabic a mě trochu nazlobilo, že panča přece musí znát moji vášeň pro okusování tvrdýho papíru a klidně mi ji odepřela. Ale věděl jsem, že teď si všechno vynahradím. Panča vynášela krabice ven a stavěla si z nich velkej komín a já jsem pomáhal tím, že jsem je hezky porovnával čumáčkem a zarovnával packama, aby pěkně stály. Bohužel se zase ukázalo, že to panča stavěla halabala, protože to netrvalo dlouho a komín se zřítil. Trochu jsem se lekl a radši jsem se na chvilku schoval pod postel, ale pak jsem se zase odlekl a šel zpátky k dílu. Panča to neřešila a tak jsem měl najednou plnou chodbu spadlých krabic. V některých byly takový parádní bílý vycpávky, ale zdálo se mi, že jsou hodně jednotvárný a tak jsem do nich začal vykusovat dírky. Šlo to moc dobře a nejvíc se mi líbilo, že za chvilku to vypadalo, jako by nám doma nasněžilo. Bílý kuličky byly všude, dokonce i na mým kožíšku, ale vůbec nestudily.

Pak jsem zaslechl z haraburďárny takovej zajímavej zvuk a tak jsem se honem utíkal podívat, co to je. No ještě že, panča totiž držela MŮJ proutěnej košík, kterej jsem si dlouho předtím zpracovával, až se mu rozpojilo držadlo a panča mi ho zabavila a strčila do haraburďárny. A teď jsem ho zase konečně uviděl. Počkal jsem si, až ho dá panča za dveře a hned jsem pokračoval v rozpracovaném díle. Panča mě okřikla, ať toho nechám, nebo si zarazím kus proutí do pusy, ale snad nejsem žádnej začátečník, né? Kousal a plival jsem tak dlouho, než mě upoutalo zase něco dalšího. Panča objevila krabici s našima hračkama, kterou tam zabordelila, když se měnily okna a už ji vůbec nevytáhla. A teď byla zase tady a já se znova setkal se svou oblíbenou plyšovou mrkvičkou. Už byla trochu nehezká, jak jsem ji často upravoval, ale pořád to byla ona. A pak tam bylo ještě něco, co jsem předtím vůbec neviděl. Bylo to měkký a divný, pořád se v tom něco mlelo a tak jsem tomu chtěl přijít na kloub. Panča viděla, že si pěkně hraju a asi si pomyslela, jak je dobře, že má takovýho hodnýho kocourka. A já jsem byl fakt hodnej. Ta nová věc mě hodně zaměstnala. Kousal jsem ji a trhal, až to najednou ruplo a z divný věci se vyhrnul ještě divnější vnitřek a rozsypal se všude po koberci. Pak už jsem jenom slyšel panču zavýt „JEŽIŠMARJA FANDO, CO TO ZASE DĚLÁŠ???“ A tak jsem si vzal mrkvičku a šel si od toho nepořádku odpočinout. Večer jsem pak slyšel, jak na mě panča žalovala páníkovi, že jsem rozkousal antistresovej míček a ona pak musela dlouho luxovat jemný piliny. Řeknu vám, že ten míček asi fakticky fungoval, protože já jsem teda v žádným stresu vůbec nebyl. Ale možná by si ho panča taky měla trochu pohryzat, aby příště tak nevyšilovala.

Váš naprosto nestresovej Fanda