MOJE BEZVA SOBOTA:
Bylo pěkný počasí a panča se ani nekroutila, když jsme chtěli jít ven. Máme takovej rituálek. To se prvně pustí Vendelín na balkon a tam se zavře, aby se nám nepletl do našich záležitostí. Pak vezme panča do ruky klíče od dolních dveří a my kucí se můžeme na schodech přerazit, jak soutěžíme, kdo bude u dveří první. Panča otevře dveře na verandu, navlíkne Kubíkovi vodítko a nás dva s Frodem nechá bejt, protože ví, že bysme ji spíš zavraždili než si nechali tohle připevnit. No a pak už konečně rozvalí ty poslední dveře a my vyletíme ven jako ptáčci. Nejdřív se hned parádně poválíme po chodníku a nabereme do kožíšku všechen prach, co tam je, myslím, že panča může být spokojená, protože jí krásně ten chodník vyčistíme. A pak se rozběhneme za svýma povinnostma. Já třeba pravidelně kontroluju takovou tu sypavou kůru pod svým keříkem a když jsem spokojenej, tak se v ní zase pěkně vyválím. Ale teď jsem v ní něco uviděl. Až vám prozradím, co to bylo, tak si řeknete, tcccc, to je toho. Ale nezapomeňte, že já jsem skoro venkovní panic a tak je pro mě všechno nový. Prostě to, co jsem teď uviděl, byla DĚSNĚ VYPASENÁ VELKÁ ŽÍŽALA! Fascinovaně jsem na ni zíral, jak se furt natahovala a smrskávala a když se přestala předvádět, tak jsem ji packou trochu pošťouchl, aby zase pokračovala. Panča to viděla a poručila mi, ať si s ní přestanu hrát. A tak jsem ji poslechl, přestal si s ní hrát a sežral jsem ji rychlejc, než byste řekli žížala. Panče se z toho udělalo moc nedobře a řekla, že větší čuně ještě neviděla a že se z toho určitě pobleju. A kamarádi, měla pravdu. Poblil jsem se až doma a to pěkně na posteli. Panča to zjistila až později. Přišla do ložnice a na peřině našla ten můj dárek. Věděla, že je ode mě, protože tam byl ještě kousek žížaly. Udělalo se jí ještě víc nedobře než předtím. Musela stáhnout povlečení a já jsem jí s tím ochotně pomáhal, protože pro takový práce jako je povlíkání nebo svlíkání postele jsem se narodil. Trochu se nám to pravda protáhlo, jak mě panča musela pořád vytahovat z povlaku na světlo bóží, ale nakonec jsme to zvládli. Pak zjistila, že poblitej není jen povlak, ale že to prosáklo až na peřinu. Povlečení strčila do pračky a peřinu musela dát do vany a vyprat to tam. Kontroloval jsem ji, jestli to neflinká a moc se mi líbilo, jak na to teče voda a tak jsem ji chytal do pacek a cákal na panču, aby taky měla taky nějakou radost ze života, zdála se mi totiž dost přešlá z toho nečekanýho pracovního přídělu. Pak se šlo zase ven. Peřinu panča s páníkem rozložili na takovej sušák a pod tím vznikl bezva stan. Panča doufala, že to uschne, protože by večer neměli pod čím spát a prej bych je musel zahřívat svým kožíškem. Naštěstí to pěkně schlo a když to šla k večeru panča vzít domů, tak jsem šel honem s ní a skočil na ten sušák a on se vám skácel i s peřinou a se mnou na zem. To byla taková sranda! V peřině jsem si hnedle udělal pelíšek a rozhodl se ho bez boje nevydat, ale panča se už ani neobtěžovala se mnou promluvit. Úplně prachsprostě mě popadla a odnesla domů, pak zavolala páníka, peřinu vyklepali a že prej to je dobrý, jen sem tam nějakej ten flíček od trávy a pár fandootisků, ale to už neřešila. Zdálo se mi, že byla trošku přepracovaná. Slyšel jsem, jak říkala cosi o tom, že mít ještě jednoho Fandu, tak brzo skončí v blázinci. Ale vím, že to tak nemyslela, protože mě pak přišla zkontrolovat, jestli mě nebolí bříško a přitom mě moc hezky drbala u ocásku a říkala mi, ty jeden neřáde a ani se netvářila naštvaně. Asi měla radost, že jsem jí tak pěkně pomohl naplnit den.
Takže takhle pěkně jsem si zařídil sobotu a klidně to zkuste taky. Chce to jen najít tu žížalu a pak už to jde všechno úplně samo.
Váš vyblinkanej Fanda
2024 ©