Milí čtenáři Fandova blogu a jeho deníčků, Fanoušek už tady s námi není. Zemřel v pátek 16.5., rychle a jen doufám, že i bezbolestně. Měl poškozené ledviny, ale příčinou jeho rychlého odchodu byla zřejmě mrtvice. Ještě ráno jsem si s ním povídala a on mi odpovídal tím svým vysokánským hláskem IIAAAUUU MIIAAAUUU. S Fandou odešel i kus mě samé, byla jsem s ním hodně spjatá a tím, jak jsem mu pomáhala zapisovat jeho lumpárny, jsem si občas připadala skoro jako on. Myslím, že už nikdy nebudu mít takhle speciálního kocourka, tropícího tolik lotrovin a zároveň tak neuvěřitelně milého, sladkého, inteligentního. Pokusím se napsat i ten jeho poslední zápis jeho pacinkou, ale půjde to moc těžko. Srdce mi puká bolestí a přes clonu slz jen těžko vidím na klávesnici.
Moji milí pozemští kamarádi, dneska vám píšu bohužel naposled. Ne že bych si to takhle sám vybral, ale ono to prej tak nefunguje, že by jeden dostal vždycky jen to, co chce. A tak i když jsem to měl na světě rád a myslím, že snad svět měl rád mě, stejně si mě Pan Anděl zavolal k nim nahoru a to se musí poslechnout, i když se volá třeba zrovínka prezident.
Asi vás zajímá, co se vlastně stalo. Vezmu to zkrátka, protože je to smutný psaní a tak ať je radši rychle odbytý. Po jídle jsem někdy blinkal a jednou jsem dostal takový podivný záchvat, to bylo v pondělí v noci, už skoro odbíjela půlnoc. Nožičky jsem měl jako z gumy a ani jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuju. Panča honem volala nějakýmu bíloplášťovi a celýho oslabenýho mě naložila do tašky a už se jelo. Tam mi oholili pacinu, píchli do ní trubku a tou do mě kapala nějaká vodička. Ale předtím mi tou trubkou pláštík ještě ukradl trochu krve a s tou pak poslal panču někam pryč, prej aby se to vyšetřilo. No a vyšetřilo se něco špatnýho, bílopláštík říkal panče cosi o nějakých ledvinkách a panče se ani nevím proč v očích objevily slzy. Ale pak jsme přijeli domů, já jsem dostal nějakou extra novou baštu a zdálo se, že budu fungovat, i když třeba jen na půl plynu. Jenže ve čtvrtek jsem zase blinkal a pak v pátek dopoledne jsem se skácel a udělal pod sebe loužičku a moje dušička se pomalu vydala nahoru na obláček. Čekal jsem, že panča zase spustí nějakou tu svou špatnou mluvu, ale místo toho jsem jen slyšel, jak brečí a volá moje jméno a hladí mě po hlavičce a tak jsem odcházel do nebíčka a za mnou se nesl pančin ubrečený hlas "Fanoušku, Fanoušku, Faní..." A pak už jsem byl pryč. Vím, že se mi bude po vás všech moc stýskat a že jsem neměl odcházet takhle brzy, vždyť mi nebylo ještě ani sedm roků. Ale jak jsem už napsal nahoře, vždycky to tady nefunguje tak, jak bysme chtěli. Vzpomínejte na mě, kamarádi, a já tak budu navždycky s vámi.
Váš obláčkový Fanda
2024 ©