15. února 2012 - (K)očkování

Včera večer jsem měl velmi nepříjemný zážitek, to vám teda musím mňouknout. Věděl jsem, že se něco chystá, protože všechno bylo jinak než normálně. Panča se pořád ometala kolem, pročesávala mi zádíčka kartáčem a děsně si libovala, jak blaženě jsem u toho vypadal, hrála si s náma se šňůrkou a tak nějak se pořád snažila vytvářet dobrou atmosféru. To by přece trklo i hloupýho, že se připravuje nějaká neplecha. No a taky že jo. Ale dlouho se nic nedělo, my kocouří kluci jsme se pěkně uklidňovali a úměrně tomu se stupňovala pančina nervozita. Pořád se dívala na hodinky, pak zase dlouho vyhlížela z okna, kontrolovala si mobil, jestli ho nemá vybitej a jestli nezmeškala nějaký zvonění a vypadala čím dál tím víc rozzlobenější. Nakonec někam volala a zaslechl jsem, že řekla něco jako 18.45, to se asi před náma předváděla, jak umí počty. Pak si zamnula ruce a krásně si naplánovala, jak v 18.35 na nás provede trestný čin a nažene nás do pasti, odkud není úniku. Jenže to se pekelně spletla. Ten chlapík z telefonu přijel dřív, než řekl a tak panča musela jednat moc rychle a zbrkle. Honem utíkala dolů a mávala přitom kolem sebe Kubíkovýma kšírama, protože ví, že to na nás platí a že si budeme myslet, že se jde na zahradu. Kubík, naiva nepoučitelnej, se nechal hned nachytat a radostně se řítil ze schodů dolů na chodbu. Frodo prvně trochu váhal, ale nakonec ho touha po zahradním proběhnutí přemohla a naklusal do pasti za Kubou. Ale na mě si teda panča se svým chatrným trikem nepřišla. Uslyšel jsem z venku bouchnutí dveří od auta a v tu chvíli jsem byl zalezlej pod postelí. Panču polil studenej pot, protože vůbec netušila, co teď. Lákala mě ven sladkýma slovíčkama, ale já jsem moc dobře věděl, že to tak vůbec nemyslí, protože ten hlas zněl až moc medově. Trvalo to docela dlouho a ten zloduch doktorskej musel čekat celou dobu venku, doufám, že mu tam aspoň byla pořádná zima. Panču nakonec napadla spásná myšlenka a přinesla zbytek šanty, co jsme dostali od kamaráda Fanfánka. Jak jsem to uviděl, tak jsem si fakticky nemohl pomoct a popolezl jsem až ke kraji postele a to byla osudová chyba. Panča nelenila, mrskla šantovým pytlíkem do pryč a chytla mě pod ramínkama. Já jsem se hned vysmekl, ale panča byla mrštnější, než jsem si myslel, rafla mě za zadní nožky a normálka mě sprostě vytáhla ven, stiskla mě, jako by ze mě chtěla vymačkat všechny střívka a už se mnou pádila dolů. Nedal jsem kůži zadarmo a poškrábal jsem jí všechno, na co jsem visícíma packama dosáhl, ale nakonec panča dosáhla svýho a hodila mě do pasti za Frodem a Kubou. Pak konečně mohla vpustit doktora, ten si honem nachystal vercajk a za pár minut bylo po všem. Panča ale odfukovala ještě hodně dlouho a zpocená byla jak dveře od chlívka..

Později večer jsem trucoval a byl jsem děsně uraženej. Ne jako Frodo a Kuba, kteří se skoro hned odrazili a nechali se od tý zrádkyně aj hladit. Panča mi nabízela na usmířenou šunku, ale já jsem jí nevěnoval ani pohled, i když jsem na ni měl chuť. Nakonec mi do misky nasypala granule, který mám moc rád, na pytlíku se totiž píše, že jsou pro „neúnavné dobrodruhy“ a to přece já jsem. Ale teď jsem  si dál hrdě ležel na komodě a předstíral, že jsou pro mě vzduch. Panču to už přestalo bavit, řekla mi, ať si trhnu nohou a ještě pronesla něco o rozmazlenci a šla pryč. Za chvilku zase nakoukla a podivila se, že granule nějakým zázrakem z misky zmizely, nezbyla ani jedna. Ale já jsem vypadal pořád úplně stejně naprdnutě a tak to pro panču určitě byla velká záhada, kam se poděly. A dobře jí tak, jen ať si teď namáhá závity.

Váš naprdnutý neúnavný dobrodruh Fanda

P.S. Vendelín měl pak celej zbytek večera na tváři uštěpačný škleb, ale to ještě netuší, že příští týden to bude čekat i jeho. A zaslechl jsem něco o holení zadku, takže bych to uzavřel slovy: kdo se šklebí naposled, ten se šklebí nejlíp, chachááá.

Série fotek důstojně uraženého Fandy :o)