15. října 2010 - Noc v kuchyni

Dobrá dobrá, už jsem dostal několik upomínek ohledně sepsání mý pomsty za to zapomenutí v kuchyni, tak tady to máte:

Když jsem zjistil, že jsem v kuchyni úplně sám a kolem je tma a ticho, tak mi došlo, že se něco nepovedlo. Zkusil jsem zaškrábat drápkama na sklo, zvuk to byl takovej škaredej, až mi samotnýmu naskočila husina, ale nikdo jinej to neslyšel. Pak jsem ještě pořádně zabušil na dveře, ale furt nic. No a tak to bylo jasný. Všichni klidně spí a na mě zapomněli. Bylo mi z toho chvíli do breku, jak jsem se litoval, ale pak jsem si řekl, Fando vzchop se! a hnedle jsem byl celej vzchopenej. Uvědomil jsem si, že je to náhodou děsně príma, že jsem tam sám a můžu si dělat úplně všechno, co chci. A to vám bylo taaaak suprový!

Ráno panča vstala a furt nic netušila. Dávala všem kočičí snídani a pak jí teprve přišlo divný, že jsem nepřiběhl. Volala mě, prohlížela všechny schovky, koukla pod peřinu, zkontrolovala i zavřenej balkon. A pak v ní hrklo - nenechala jsem NÁHODOU Fanouška zavřenýho dole? A tak málem slítla ze schodů, jak to mazala zjistit. Otevřela dveře a mezi nohama jí prolítla chlupatá koule. To jsem byl já, ale to vám asi došlo. Panča jen vytřeštila oči a chvilku nebyla schopná slova a pak začala sečítat škody. Kuchyň vypadala jako... no jako by v ní byl zavřenej Fanda. Však mi to taky zabralo času. Skoro celou noc! Na zemi se blejskalo jezírko. Panča měla prvně podezření, že jsem si tam došel na záchod (jako bych byl nějaký prase nebo co) a to by mi teda nemohla mít za zlý, když tam jinej záchod nebyl. Ale na Fandovu loužičku se jí to zdálo nějak moc velký. Dokonce si k tomu i klekla a očuchávala to jako nějakej voříšek. Čekal jsem, že si toho snad i lízne. Voda byla všude pod stolem a vytýkala zpod takový velký skříně, kde máme schovanou plechovou krabici, aby nám bylo doma pěkně teplíčko. A tak se panča lekla, že nám ta krabice onemocněla a voda z ní vytekla ven a už si v duchu rozbíjela prasátko na nový topidlo. Pak otevřela tu skříň a zjistila, že z krabice nic nevyteklo, tak se jí zase hned ulevilo. No a nakonec našla zdroj toho jezírka. Měla pod tím topidlem velkou konvičku na zalívání kytek. Konvička byla plechová s namalovanou kočičkou a panča ji měla moc ráda, ale protože jsem do ní pořád strkal hlavu a pak ji kolikrát nemohl vyndat, tak ji nechávala schovanou v tý skříni. A mně se kočičáci povedl parádní kousek. Já jsem totiž do tý PLECHOVÝ konvice prokousl díru a všechna voda z ní vyplavala ven a udělala to jezírko. Panča byla furt střídavě naštvaná a oddychnutá, no ale nakonec se rozhodla, že je lepší prokouslá kočičková konvice než rozbitý topidlo. Tak vodu utřela a jezírko zmizelo. Setřela si pot z čela a pak si všimla takový bílý cestičky, co se táhla od jedný skříňky. Ani nemusela chodit blíž, aby poznala, že je to rejže. Já jsem se totiž naučil otvírat všechny skříňky, i když je na nich taková protivná věc, která je zase furt zavírá. Ale už vím, že jak to packou pootevřu, hned se tam musím nacpat celej a pak se to už nezavře. A tak jsem si otevřel skříňku, kde byly různý sáčky. Líbil se mi hned ten první a nějakou náhodou se stalo, že se protrhl. Myslím, že můj drápek v tom nehrál žádnou velkou roli. Zaujalo mě, jak se hned z toho sáčku začalo něco sypat. Tak jsem dírku trochu zvětšil, pomohl jsem si i zubama, a jak jsem to furt zvětšoval a zvětšoval, tak se pytlík nakláněl a nakláněl, až žuchl dolů. No a když už tam tak ležel, tak jsem ho nechtěl nechat ladem a pěkně jsem z něj vystřeloval zrníčka ven. To mě bavilo docela dlouho. A ještě lepší pak bylo ty zrníčka odpinkávat po zemi. Akorát škoda, že na chuť teda to nebylo nic moc.
Dál už to vezmu ve stručnosti, protože to bych na tom výčtu ztratil mládí. Okousal jsem ředkvičky a lupení bylo všude, kam oko dohlídlo. Otevřel jsem si dvířka od odpadkovýho koše a trochu se v něm povrtal. Uklízet se mi to pak už nechtělo. Shodil jsem talíř z odkapávače a udělal z něj pár menších. A na závěr jsem na okně elegantně zkroutil jednu orchidej. No prostě myslím, že panča měla co dělat. Přišla pozdě do práce a vymluvila se na vodu z kotle, lhářka jedna. A já vím jedno. Když vás někde zavřou, neplačte, nezuřte. Prostě si to užijte a pak dělejte uraženýho. To udobřování dobrotama stojí fakt za to!

Váš kuchyňovej Fanda