Tyhle zprávy se mi píšou hrozně těžko, nemůžu polykat a z očí se mi proudem řinou slzy. Ale díky za psané slovo, protože kdyby to bylo na mluveném projevu, tak bych ze sebe nedostala nic. Dneska kolem třetí hodiny odpoledne odešla za Duhový most naše Mášenka. První kočička, která se stala zakladatelkou celé kočičí rodiny. Přišla k nám před 13 lety, 24. listopadu 1998. Byla tak zubožená, že jsem snad nic hroznějšího do té doby neviděla. Neuměla jsem si představit, že přežije jediný den, ale jak se ukázalo, kočičí vůle k životu je nekonečná. Očičko už sice bylo nenávratně pryč, ale všechno ostatní se změnilo k nepoznání. Dorostla jí srst, která se ze špinavě šedé proměnila v sněhově bílou, zahojila se jí nožička, na kterou silně kulhala, splaskl jí obličej, který předtím vypadal jako velký krvavý balon. Stala se z ní naše největší kamarádka. Hodnější kočičku jsme nikdy neměli a asi mít nebudeme. Byla skromná, nikdy se necpala dopředu, s jídlem čekala, co na ni zbyde. Nové kočičí přírůstky přijímala s klidem, s každým se snesla. Chodila se často mazlit a nejlepší místo na světě pro ni bylo pod vyhřátou peřinou. V poslední době byla hodně tichá, kolikrát jsme o ní vůbec nevěděli, často spala přilepená u teplého radiátoru, až jsem se bála, že se jí spálí kožíšek. V posledních pár dnech už ale bylo jasné, že se s ní něco děje. Přestala jíst, pít a opravdu z ní byl jen malinký spící uzlíček. Včera jsme ji vzali na vyšetření a prokázalo se moje podezření i to, že jsem měla oprávněně velký strach, protože přesně takhle to začalo před půl rokem s Emičkou. Rozbor krve ukázal, že Mášence selhávají ledviny a nemoc je nevyléčitelná. Byly tři možnosti - zahájit léčbu infúzema a konec oddálit možná o půl roku, ale možná taky vůbec ne. Pro mě by to znamenalo jen trápení Mášenky a vzhledem k jejímu věku jsme o tom ani neuvažovali. Druhá možnost byla ta, že ji necháme dožít a ona sama umře během týdne až deseti dnů. Strašná představa, jak se trápí hlady a nakonec zemře vysílením. Takže jsme zvolili pro nás asi tu nejbolestivější, ale pro Mášenku nejpřijatelnější možnost. Včera jsme ji ještě přivezli domů, abysme se s ní mohli pořádně rozloučit a dneska dostala injekci, která jí pomohla odejít tam, kde je tak krásně, nikoho tam nic nebolí a netrápí a kde už běhají i Mášenčiny děti, Bertík a Emička. Teď už je v hrobečku vedle nich a pro nás se tím uzavřela jedna etapa života. Trvalo to několik let, kdy jsme měli jen tyhle tři kočičky a už jsou všichni pryč. Zůstali nám tak čtyři kluci, Frodík, Fanda, Kubík a Vendelín. Je to parta rošťáků a myslím, že přísný dohled Mášenky tady bude moc chybět.
Nikdy na tebe nezapomenu, Mášenko moje milovaná.
2024 ©