14. května 2012 - Historický zápis

…. o jednom krásném večeru, který málem skončil vraždou páníka, infarktem panči a P-O-CH-V-A-L-O-U  Fandy. Všechno to začalo docela nevinně…

Byl pozdní večer, sedmý máj, večerní máj, byl lásky čas, z chodby se ozýval Fanouškův hlas. Ale dost básnění. Byla už celkem pokročilá noc a já jsem dostal děsnou chuť jít si zkontrolovat zahradu za tmy. Chtěl jsem vědět, jestli je tam něco jinýho než ve dne, jestli fakt moje oči budou svítit jako baterky, jestli tam třeba neobjevím něco děsně zajímavýho. No prostě jsem to chtěl všechno vyzkoušet a tak jsem si stoupl ke dveřím, postavil se na zadní, protáhl v zádech a začal vyluzovat ty svoje krásný symfonie. Panča byla zrovna v koupelně. Tekla tam voda a panča provozovala něco, čemu vznešeně říká zpěv. Ale i přes tu vodu a svoje kvílení mě slyšela. Teď se musím zastavit a podotknout, že ta osoba často říká něco, co přitom myslí úúúúplně jinak. Tak třeba někdy řekne – tak to ti teda pěkně děkuju a přitom děkovat vůbec nechce. Nebo – no jo, ty seš prostě nejhodnější zvířátko na celým světě, viď? A myslí si pravej opak. No však to znáte, ženská logika. A tak když mě teď slyšela kvílet, tak zavolala na páníka – pusť toho ubohýho kocourka ven, né? No a protože páník pořád ještě moc nechápe tu pančinu ironii, tak prostě ubohýho mě pustil ven. Potom sice tvrdil, že se ptal, jestli opravdu???, ale to už asi panča neslyšela. A tak když vylezla celá osprchovaná ven, ptala se, kde je ten kvíčala  a tím prosím myslela mě. Páníkova odpověď jí zmrazila krev v žilách – no přece pustil jsem ho na chvíli ven. Coooooooooooo???? Seš vůbec normální?????? Copak je pouštíme večer ven????? Kde ho teď jako budeš hledat?????? Při posledních slovech už za ní župan svištěl někde venku. Přines baterku, hergot, hulákala celá rozezlená na páníka a Fanííííí, kde jsi, sladce volala na mě.  Ale já jsem nikde nebyl. Ono je totiž docela těžký najít někoho i ve dne, když se rozhodne na tý naší zarostlý zahradě schovat, ale v noci je to asi přímo nemožný. A tak panča lezla do všech koutů, svítila sem a tam, koštětem strkala do keříků a pod ně, šla si pro klíče, aby odemkla branku a podívala se za ní, ale kdepak, byl jsem vypařenej. Páník se moc snažil odčinit svoji vinu a tak přinesl i žebřík a lezl na střechu od dílny, jako kdyby si myslel, že rád pracuju ve výškách. Pak najednou panča uslyšela nějakej zvuk a zaradovala se. Stočila za zvukem baterku a představte si, on to byl malej ježura, šinul si to trávou a to světlo do očiček se mu vůbec nelíbilo. Byl moc hezkej, ale vyměnit za mě ho panča nechtěla. Nakonec jí došla energie a začaly jí týct slzy a určitě se mi v duchu moc omlouvala za všechny špatný slovíčka, který kdy na moji hlavu padly. No a protože jsem v jádru děsně outlocitnej, tak jsem se teda ozval. Pod schodama máme takovej kumbál, kde jsou nepotřebný květináče a košťata a nepořádek a z toho kumbálu se najednou ozval velikej rámus,  jak se všechno kácelo a padalo a pak jsem odtud vystřelil naježenej já. Prolítl jsem schodama a zaplul na chodbu, dál jsem se nedostal, protože bylo zavřeno, aby neutekly ostatní kousky. Panča si vzniklýho bordelu vůbec nevšímala, místo toho letěla za mnou a považte, chytila mě, pochovala, celýho mě očumákovala a řekla mi, Fanoušku, ty seš tak hodnej, žes nikam neutekl… A myslím, že to vůbec nemyslela ironicky a to jsem teda fakt čubrněl. Teď už aspoň vím, co mám udělat, abych dostal pochvalu. Stačí se prostě na chvíli vypařit. Dost dobrý, né?

Váš dočista pochválenej Fanda