12. dubna 2013 - Povelikonoční zpověď

Kamarádi spolukočkové! Chci se vyzpovídat ze svých předvelikonočních, velikonočních i povelikonočních hříchů, ale nevím, jak přesně má taková zpověď probíhat, panča je totiž trochu zaostalá a do kostela mě nikdy nevzala. Přitom se vsadím, že tam musí být spousta zákoutí, který by takovej badatel jako já moc rád prolezl a nakonec bych se možná i dozvěděl, jak to zpovídání vypadá.

Tak čím bych tak začal....

1. Tohle sem snad ani nepatří, protože podle mě, pomáhání není hřích. Ale panča trvá na tom, abych to uvedl. Plácala se zase se salátem a mě nechala za dveřma, protože v kuchyni úřadovala záškodnice Jolanka. Naštěstí má panča ještě nějaký zbytek svědomí a tak když za sklem dveří uviděla tyrkysově svítit moje žalostně vyvalený oči, zavřela Prdelína i Jolču a pustila do kuchyně mě. Příprava salátu byla teprve ve fázi loupání brambor. Panča je vytahovala z hrnce a šlupky házela na obrácenou poklici. Určitě vás hned napadlo - no tohle, co asi čekala, že se stane? A stalo se přesně to, co nejspíš při svým nedovtipu nečekala. Stačilo dloubnout packou do vachrlatý poklice, ta se zatočila jako nějaká káča, zakývala se ze strany na stranu a dřív než mohla panča zakročit, s břinkotem se sesunula k zemi a obyčejná dlaždičková podlaha se v tu chvíli změnila v o moc hezčí slupkovou podlahu. Panča pronesla jen moc krátkou větu: TAK A DOST!, velmi nešetrně mě popadla za bůčky a vyhodila mě za dveře. Pak už mi nepomohly ani tyrkysově zářící kukadla, ani vytí nešťastných árií.
2. Krádež asi bude hřích, to uznávám. Ale zase mám tu polehčující diagnózu zloděj z Kyjova, tak nevím, jestli by se na to neměl brát zřetel. Ukradl jsem panče takovou modrou kočičí hlavu a ukradl jsem ji asi už stokrát. Do hlavy si panča prvně dávala tu divnou věc, co se strká do počítače, blešku, ale pak si ji tam dávat přestala, protože nechtěla kromě hlavy přijít ještě aj o tu blešku. A tak jsme spolu začali bez nějaký dohody hrát takovou hru - já kradu panče, panča krade mně a máme z toho zábavu oba dva. Já mám radost, že jsem zase panču oblafnul a ona se chechtá, když si kořist nesu důležitě v tlamce a myslím si, že mě nevidí. (Já VÍM, že mě vidí, ale přece jí nebudu kazit radost!)
3. Rozbití věci je taky hřích? I když jsem to původně rozbít nechtěl, jen se na to podívat? To tuhle panča našla něco divnýho na zemi a vůbec nevěděla, co to je. Šla na radu za páníkem, ten se na to taky dlouho díval a pak se zeptal, jestli to nepatří do žehličky. Tak se panča podívala na žehličku a ta byla fakt nějaká nedodělaná nebo co. Něco jí chybělo, ale tahle věc tam nepasovala. A pak na to páník přišel. Tahle věc pasovala do jiný věci, kterou pak našli pod postelí ve schovce a když se tahle věc dala do tamtý věci, tak to do žehličky už zapáslo. Akorát že to bylo nakřáplý a poškrábaný a trochu z toho teď vytýká voda. Panča mi řekla, že už nevím, co bych roupama dělal. Přitom já jsem slušně odčervenej a roupy nemám, to by mohla vědět.
4. Mazlení teda hřích rozhodně není, to vím nabeton, ale přece jeden se může vyzpovídat i z toho, né? To takhle v noci panča vstala a šla se vyčurat do budky. Né do tý naší, ale do člověcký. A já mám v noci vždycky mazlivý záchvaty, který nemůžu ovlivnit a měním se z normálního Fandy v chrochtavý selátko. Motám se panče pod nohama, nastavuju svoje 7-kilový tělíčko k podrbání a pomalu se u toho roztýkám na zem, až je ze mě velkej rozpláclej kocourek, kterej se divže blahem nezalkne. A zrovínka takhle to bylo i teď a já jsem byl v tak mazlíkovací náladě, že jsem panču nepustil do postele celých asi 40 minut. Pak už mi panča řekla, že jde spát, ale předtím mě ještě trochu víc vymazlila v náručí a nakonec byla ráda, že jsem ji samou láskou škrábl a mohla mě s čistým svědomím dát na zem, ať už si chrochtám dál o samotě.
5. Píchanec je hřích velikej, ale panči, né můj. V sobotu po Velikonocích mě prvně krásně učesala, abych byl povolnější a pak mě sprostě a naprosto nečekaně namáčkla do kočkotašky. Když už jsem byl zavřenej a nemohl jí utýct, tak ke mně promluvila: Faní, všichni už to mají odbytý, tak musíš taky, to se nedá nic dělat. Na to jsem jí odpověděl velmi rozčileným mňouknutím, který vám tady ani nebudu překládat, protože prezident má mluvit slušně. Naštěstí  u  bílopláště celá akce proběhla rychle. Prohlídl mě, pochválil čistý ouška (nejsem žádný čuně), zkontroloval tyčkou zadek a řekl, že teplota je v pořádku a ještě než mě finálně prodírkoval, tak mě postavil na váhu a ta mu řekla nějakou divnou lež, že prej vážím 7,10. Na to konto panča zakoupila nějaký ochuzený granule a teď všichni jíme eunuchový krmivo. Tak nevím, ale to se mi nezdá, že bych byl takovej cvalda. Kdoví, jak mu to tam váží, bíloplášťovi. No a než jsem se vzpamatoval, už jsem byl zase doma a na odškodnění jsem dostal o celý jedno kolečko šunky víc než ostatní.
6. Nález. Tak tohle hřích není zcela jistě, ale prej nálezu předcházelo nějaký shození a pak ztráta a to že hříchy jsou. No ale podstatný je to, že panča konečně nalezla svůj ztracený radniční kroužek. Vůbec nebyl na zemi, kde to prolízala centimetr po centimetru a zničila mi kvůli tomu podpostelní sbírku, ale celou tu dobu byl nahoře na tý polici, odkud tamta prstýnková packa sama spadla. Kroužek musel sklouznout už tam a né jako ty ostatní dole na zemi a proto ho taky na zemi nemohla najít, to dá rozum. A tak měla radost a já jsem měl taky radost, že už nebudu v nemilosti.

Tímto jsem se očistil od všech hříchů i nehříchů a můžu začít s čistým štítem. No není nakonec na tom světě přece jen krásně?

Váš vyzpovídaný a ulevený Fanda