10. prosince 2012 - Ubohej já

Auúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúúú...... Tak takhle nějak jsem si pobrekával, když jsem v sobotu ráno zavřenej v kočkotašce ujížděl směrem k bíloplášťovi. A co se jakože stalo? Z mýho pohledu skoro nic, ale panča měla na věc jinej názor. Když se v pátek večer vrátila z práce, spiklenecky jsem na ni pomrkával levým okem. Pravý bylo líný a nedělalo nic. Panče okamžitě skočil do krku knedlík a v břiše se jí rozlezli mravenci. Začala mi nad hlavou mávat různýma předmětama, abych se na ně podíval obouvoče, ale já jsem furt zaměstnával jen to jedno oko. V noci panča skoro nespala, jak ji v myšlenkách strašila představa stejný léčby, jakou si prošla s Vendelínem a Bezvocasou. MAST DO OKA, JEN TO NE!!! Ráno se ani nemohla dočkat, až se na mě podívá a já se podívám na ni a pořád doufala, že zaměstnám obě oči. Ale kdepák, zase jsem se ospale koukl jen tím levým. A tak panča začala něco domlouvat s páníkem kódovanou řečí, abych jim nerozuměl. Páník šel potom dolů a vrátil se s něčím, co děsně nenápadně schovával za zádama. Škoda, že jsem tomu nevěnoval větší pozornost, protože pak bych se určitě nenechal tak hloupě nachytat. Byla to totiž protivná kočkotaška, kamarádi, ale to jsem právě nevěděl. Páník ji umístil za dveře na chodbu, aby nebyla vidět a panča se mezitím kolem mě ochomejtala s děsně medovýma řečma. Jako - Á tady je náš Fanoušek, toho si asi budu muset pochovánkovat.... no prostě, skoro se mi chtělo udělat poblijonka. A najednou mě panča popadla a vůbec né chovavě se mnou utíkala na chodbu k tý škaredý tašce, páník podržel víko a šup, byl jsem v pasti, odkud nebylo úniku. Kor když panča pro jistotu přidržovala zip, kterej nade mnou zatáhli. Přiznávám se, že jsem strachy skoro zcepeněl. Když jsem se probral z  toho úleku, už jsem byl nataškovanej jak nějakej víkendovej nákup v autě a jelo se pryč. A tak jsem aspoň spustil tu svoji  úvodní serenádu, abych těm dvěma zrádcům cestu pořádně znepříjemnil.

U bílopláštíka začalo mučení největšího kalibru. Zatáhnutí za očičko, stříknutí nějakýho sajrajtu, prej aby mi znecitlivěla rohožka (nebo rohovka, co já vím), pak přišla na řadu pinzeta, při níž panča na pokraji mdlob otočila hlavu jinam, páč spojitost oka s pinzetou jí nedělala dobře od žaludku, pak nějaký stříknutí barevný vodičky, vvpláchnutí oka a nakonec verdikt, kterej už panča předem očekávala. Snažila se vysomrovat pro mě aspoň nějakou jinou léčbu než mastí do voka, ale žádná jiná není. A tak jsem doma děsně mučenej, kamarádi. Potrvá to do čtvrtka, snad to nějak přežiju. Musím ale říct, že to má i nějaký svoje plusy. Tak třeba je na mě panča děsně hodná a to je pořád samý Fanoušku sem, Fanoušku tam a pokaždý na mě po procedůře trpělivě čeká, až zase milostivě vylezu zpod postele, aby mě mohla odměnit kouskem šunky nebo něčeho dobrýho a vůbec, ale vůbec neužívá ošklivý slova. Až si říkám, jestli ji u toho bílopláště nevyměnili za jinou. Ale kdo by tamtu starou zase chtěl, že jo?

Ze všeho mi vyplývá jedna věc. Každý trápení je pro něco dobrý, ale stejně se už těším, až mi tahle mučírna skončí.

Váš jednookej Fanda