7. února 2011 - Pomsta

VESELÝ ZÁPIS O POMSTĚ

Kamarádi moji, abyste si nemysleli, že jsem nějaký ořezávátko, který se klidně nechá obodat a přejde to pouhým mlčením, tak vám jdu popovídat o tom, co pěknýho jsem panče provedl. Jak jsem se bál, zrádivej pocit se už pomalu vytrácel a já jsem začínal zapomínat, proč jsem byl vlastně tak naštvanej. Ale pak jsem si na to zase vzpomněl a řekl jsem si, FANDO ZKOCOUŘI SE! A tak jsem se teda zkocouřil. Povedlo se mi jeden večer nepozorovaně proniknout do nepřátelskýho území dole v obýváku. Jasně, že Kraken tam nebyl, to bych se na to mohl leda tak vyprdnout. Ale teď byl vzduch čistej, dveře otevřený, nikde nikdo. A tak jsem začal úřadovat. Prvně jsem si vytáhl polštáře, co panča cpe mezi zeď a sedačku. Cpe je tam proto, abysme se tam už nemohli nacpat my, však jsem vám už jednou líčil, jak mě panča hledala a nemohla najít a já jsem byl vlezlej v tý sedačce. Teď už jsem teda věděl, jak na to a kudy kam a nemusel o tom moc přemýšlet. Polštáře jsem vytáhl docela lehce, stačilo zatnout drápky a pak zatáhnout a jely ven jako po másle. Cesta do sedačky byla otevřená. Ani nevíte, jak jsem byl vděčnej mýmu předchůdci Bertíkovi, že tam tu tajemnou schovku udělal. No ale po chvilce ležení ve schovce jsem zjistil, že když vás nikdo nehledá a ani nevyhání, tak to vlastně žádná legrace není. A tak jsem chtěl vylízt ven, ale nějak jsem nemohl najít východ. Nezbylo, než si otevřít cestu ven jinudy. Prošel jsem sedačkou a udělal si nový dveře na druhý straně. Ona tam ta látka byla krapet podrápaná a tak nebylo vůbec těžký ji dodrápat úplně a vylízt tudyma. Pak jsem uslyšel nějaký kroky po schodech a chtěl jsem se zase schovat, ale jak jsem se rozběhl, tak mi vlezla do cesty stojací lampa. Trochu jsme se srazili a lampa spadla. Já ne. Zvuk tý popadaný lampy se mi moc nelíbil a tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas opustit místo činu. V tu chvíli přišla panča a viděla, že odtud prchám. Byla dobře naladěná a tak mi řekla, ahoj Faní, tys byl tady dole sám, chudáčku? A ještě mě stihla podrbat po zadku, než jsem se vypařil do bezpečí. Pak už jsem totiž jen slyšel zlověstný ticho. To si panča asi dávala dohromady, co se stalo. Viděla vytahaný polštáře, prozkoumala zvětšenou původní díru, ale pořád se jí něco nezdálo. Jako by v místnosti něco chybělo, ale nemohla přijít na to, co vlastně. No a pak si sedla a chtěla si rozvsvítit a v tu ránu jí došlo, co chybí. Přece lampička. Tak se zvedla a v předtuše čehosi neblahýho se šla podívat za sedačku z druhý strany. A tam to našla. Lampa ležela celá chcíplá na zemi, na okně a na podlaze se válely oranžový a žlutý střípky a ukazovaly cestičku, kudy se lampa poroučela dolů. Ty člověčí výrobky taky nic nevydrží, to vám řeknu. Vždyť kolikrát já jsem si shodil svojí věc ze šplhadla dolů a normálka přežila. Lampa ne. Panča bez zbytečných řečí smetla střepy z toho skleněnýho klobouku a pak zkusila vyměnit takovou tu bakulu. Ta fungovala dobře. Škoda, protože pak panča hnedle objevila tu novou díru v sedačce. Ale nakonec to dobře dopadlo. Lampa už má novej klobouk, já jsem dostal jen tak lehce vyhubováno, protože panča dobře věděla, že víc mě teď trestat nesmí, když mě předtím zradila, a díra, ta je tam pořád. Panča říká, že naštěstí je vzadu a tak o tom nikdo ani neví. Ale já jsem dobře viděl, jak to jedný návštěvě ukazovala a jak na mě přitom byla pyšná. Tak takhle jsem se pěkně poměl a jsme si s pančou kvik nebo jak se to vlastně mňouká.

Váš docela uspokojenej Fanda